Čtvrtek, 21. leden 2010/ Ari Rusila

Otázka uprchlíků má na Balkáně prvořadý význam – i nadále. Od roku 1991 politické zvraty – jako například rozpad Jugoslávie – vyhnaly ze svých domovů milióny lidí. Administrativně tvoří jednu část těchto lidí uprchlíci, což označuje ty, kteří uprchli do jiné země a druhou část „vnitřní vysídlenci“ (internally displaced persons – IDPs), jimiž jsou míněni ti, kteří uprchli ze své vesnice/města, ale stále žijí ve stejné zemi jako předtím.

Ve srovnání s jinými regiony se v Evropě populace uprchlíků zvětšila jen nepatrně (+2%). Tento nárůst lze částečně připsat číslům z Černé Hory, ve které bylo 16 000 lidí z Kosova (Srbska), dříve označovaných za vnitřní vysídlence, přeřazeno do kategorie uprchlíků. Ozbrojený konflikt v Gruzii v roce 2008 podobně donutil zhruba 135 000 lidí utéct ze svých domovů; na konci roku 2008 bylo podle odhadů považováno 293 000 lidí za vnitřně vysídlené osoby, včetně 49 200 lidí nalézajících se v situaci vnitřně vysídlených osob podobné.

Statistika UNHRC

Jako zdroj jsem používal zprávu Rady pro lidská práva OSN (United Nations Human Rights Council – UNHRC) ze 16. června 2009 a zprávu „Internal Displacement in Europe and Central Asia“ vypracovanou UNHRC a Centrem pro monitorování vnitřního uprchlictví (Internal Displacement Monitoring Centre – IDMC), založeným v roce 1998 Norskou radou pro uprchlíky (Norwegian Refugee Council). Do následující tabulky jsem shromáždil údaje o počtech uprchlíků a vnitřně vysídlených osob na západním Balkáně; celkový počet také zahrnuje žadatele o azyl, osoby bez státní příslušnosti, atd.

Většina uprchlíků v Černé Hoře – 16259 – utekla z Kosova. Téměř všichni vnitřní vysídlenci v Srbsku uprchli také z oblastí s albánskou majoritou v kosovské provincii.

Výše uvedená tabulka může být překvapením pro ty, kteří chovají představu – vytvořenou západními mainstreamovými médii –, že (pouze) Srbové dělali etnické čistky. Ve skutečnosti jsou dnes Srbové největšími oběťmi balkánských válek. 

Co je za čísly

Bosenská válka (1992-95) zahrnovala masivní přesun obyvatelstva, takže bylo možné vytýčit nové hranice podle etnických skupin. Ozbrojený konflikt mezi jugoslávskými, chorvatskými a bosenskými silami a milicemi, doprovázený masivním porušováním lidských práv a násilím, vedl k vysídlení více než milionu lidí a k vytvoření etnicky homogenních oblastí v rámci nově nezávislé Bosny a Hercegoviny. Do roku 2008 se téměř 600 000 lidí vrátilo do míst svého původu; vláda BaH uvedla, že 124 600 lidí tam zůstalo jako vnitřní vysídlenci.

Daytonská dohoda z roku 1995 vytvořila Bosnu na způsob federace podle hranic jednotlivých entit, takže situace vnitřně vysídlených osob je Bosně a Hercegovině poměrně stabilní. Podle dodatku VII daytonské mírové dohody byla podpora trvanlivých řešení zaměřena téměř výlučně na návrat vyhnanců do míst jejich původu na úkor jiných trvanlivých řešení, protože jakákoli podpora místní integrace byla vnímána jako upevnění následků války a „etnického čištění“, které podnítilo vysídlení.

V roce 2003 převzalo ministerstvo pro lidská práva a uprchlíky od mezinárodního společenství odpovědnost za implementaci dodatku VII a vypracovalo Národní strategii pro implementaci dodatku VII, která je stále zaměřena především na návrat.  Nicméně v roce 2008 ministerstvo tuto strategii revidovalo  a od roku 2009, třebaže důraz zůstává na návratu, uznává potřebu nahradit lidem ztrátu majetku (namísto pouhého důrazu na restituce) a pomáhat těm nejzranitelnějším, kteří se nemohou nebo nechtějí vrátit, a tudíž de facto poskytovat podporu místní integraci.

V letech 1991 až 1995 bylo v důsledku ozbrojeného konfliktu v Chorvatsku vyhnáno 220 tisíc etnických Chorvatů a následně až 300 tisíc etnických Srbů. Od té doby se téměř všichni chorvatští vnitřní vysídlenci vrátili do svých domovů, zatímco většina vyhnaných Srbů se nově usadila v Srbsku nebo v chorvatském Podunají, v oblasti se srbskou většinou. Od konce tohoto konfliktu se byla schopna vrátit pouze třetina srbských vnitřních vysídlenců a uprchlíků původem z Chorvatska.

V Srbsku nastal uprchlický problém, když byli Srbové vyhnáni z východního Chorvatska a chorvatské Krajiny. Problém vnitřních vysídlenců je důsledkem kosovského konfliktu, kdy asi 200 tisíc Srbů a několik tisíc Romů bylo vyhnáno do severní převážně srbské části provincie nebo do Srbska. Během bombardování Severoatlantickou aliancí uprchli z provincie také kosovští Albánci – okolo 700 tisíc –, ale většina z nich se vrátila zpět.

Novému vysídlování je sice zabráněno, ale množství vracejících se vysídlenců v roce 2008 značně pokleslo z úrovně, která byla již tak nízká, protože většina vysídlenců zatím vyčkává, aby vyhodnotila, jak úřady v Kosovu přistupují ke kosovským Srbům a dalším ne-albánským komunitám. Ti, kteří se již do Kosova vrátili, namáhavě zápasí o nalezení možností obživy; zejména kvůli rozšířené diskriminaci Srbů a Romů. Možnosti integrace kosovsko-srbských vysídlenců na místní úrovni jsou omezené, protože žijí v naprosté izolaci od kosovských institucí. Většina z nich bydlí v enklávách závislých na paralelním systému vzdělávání, ochrany a zdravotní péče, který je podporovaný Srbskem. Ohledy na vlastní bezpečnost jim brání vrátit se do svých nemovitostí. Kvůli omezené svobodě pohybu a diskriminaci, které čelí, je jejich přístup k pozemkům a dostupnost zaměstnání velmi omezena. Nejzranitelnějšími vnitřními vysídlenci jsou v Srbsku i v Kosovu Romové, kteří potřebují zvláštní ochranu z důvodu jejich sociální marginalizace a kvůli tomu, že nemají doklady, což je zbavuje možnosti se zaregistrovat jako vnitřní vysídlenci a omezuje jejich přístup k podpoře při zajišťování bydlení a dalším sociálním výhodám.

Napětí mezi etnickými Makedonci a etnickými Albánci v Makedonii dosáhlo vrcholu při násilném konfliktu v roce 2001, který vyhnal více než 171 000 lidí, 74 000 z nich zůstalo v rámci této země. Přes 99 % z nich se poté vrátilo a pouze okolo 770 lidí zůstalo ve vyhnanství. Většinu z těch, kteří v roce 2008 zůstali ve vyhnanství, tvoří etničtí Makedonci a Srbové, kteří nepovažují návrat do oblasti Lipkovo-Araćinovo, s albánskou většinou, za bezpečný.

Několik poznámek z mého hlediska:

1. Mezinárodní správa a pytle peněz nezaručují lepší životní podmínky ani uprchlíkům ani dalším bezbranným skupinám. Jeden z nejstrašnějších příkladů jsem dříve popsal ve svém článku „UN death camps, EU money, local negligence“.

2. Asi jen 5 % vnitřních vysídlenců v Srbsku plánuje návrat do svých domovů. Částečně proto, že jejich majetky jsou obsazeny Albánci. V Bosně a Hercegovině jsou majetkové otázky většinou vyřešeny a uprchlíci/vysídlenci mají právo na své původní byty/domy, ale v Chorvatsku přišli Srbové o své domovy bez práva na jejich znovunabytí či na odškodnění.

3. V této věci je situace v Kosovu, podobně jako v celé této provincii, naprosto zablokovaná. A existují obavy, že by se vývoj mohl obrátit opačným směrem. V Bosně a Hercegovině z určitých důvodů vzrůstá etnické napětí, například mezi Chorvaty a bosenskými Muslimy, zatímco dříve zde existovalo  etnické napětí především mezi Srby a jinými etnickými skupinami. To může souviset se vzestupem konzervativního wahhábismu v oblasti a s tendencí k úplnému zhroucení státu, jak je tomu dnes. O tomto více v mém článku „Bosnia collapsing?“

4. K vyřešení problému uprchlíků a vnitřně vysídlených osob na západním Balkáně je zapotřebí masivního programu v oblasti bydlení, a to především v Srbsku. Toho může být pravděpodobně dosaženo s pomocí mezinárodních dárců. Aktivity v oblasti bydlení mohou být také podpořeny programy ekonomického rozvoje ke snížení nezaměstnanosti a sociálních problémů, které jsou běžné v místech s velkým podílem uprchlíků/vnitřních vysídlenců.

5. Myslím si, že revidovaná strategie přijatá v Bosně a Hercegovině v roce 2008 má větší šanci na úspěch než předešlé pokusy. Nový přístup uznává potřebu lidi za ztrátu jejich majetku odškodnit (namísto pouhého zaměření se na restituce) a pomáhat těm nejzranitelnějším, kteří se nemohou nebo nechtějí vrátit, což tudíž znamená poskytování podpory místní integraci. Této strategie by se také mělo využít v Srbsku/Kosovu. Například od roku 2003 Evropská komise přidělila přes 30 miliónů eur menšinovým komunitám po celém Kosovu, a přesto jsou počty navrátilců velmi skromné. Kdyby se stejné peníze investovaly do bydlení v Srbsku, mohlo by se dosáhnout lepších výsledků.

Ari Rusila je expertem v oblasti managementu rozvojových projektů. Balkánské problematice se intenzivně věnuje na svých stránkách Ari Rusila's BalkanBlog, odkud je převzat i tento článek.

Přeložil Karel Hyka, ZDROJ: arirusila.wordpress.com