Neděle, 22. listopad 2009 / Piotr Iskenderov

Oslava 20. výročí pádu berlínské zdi skončila. Desítky vysoce postavených zahraničních návštěvníků, z nichž mnoho nemělo nic společného s historickým vývojem v době, kdy k němu došlo, hovořily o nesmírném významu sjednocení Německa a symbolické hodnotě této události, která udělala poslední tečku za historií studené války.

Pravdou však je, že v některých částech Evropy není pád berlínské zdi považován za zcela pozitivní změnu, protože bezprostředně po údajném skončení nekrvavé studené války, musela Evropa čelit šíření skutečných ozbrojených konfliktů.

Obecně zastávaným názorem je, že sjednocení Německa v roce 1989 zahájilo období zániku totalitních režimů na celém kontinentu a nakonec umožnilo vznik sjednocené Evropy. Mnoho soukromých rozhovorů s obyvateli Balkánu mne vedlo k odlišnému závěru. Rozpad Jugoslávie – proces, který stál tisíce životů – započal pouze rok po zbourání berlínské zdi a zejména sjednocené a nesmírně silné Německo bylo jedním z těch, kdo tento rozpad řídil. Německo stálo za nedočkavým vyhlášením nezávislosti Slovinska a Chorvatska a stejně tak za jejich rychlým uznáním mezinárodním společenstvím, nehledě na skutečnost, že Chorvatsko zjevně postrádalo životaschopný model spolužití svého srbského a chorvatského obyvatelstva. Kromě toho, lze počátek etnického konfliktu, jenž vypukl v Bosně a Hercegovině na jaře 1992, pochopit pouze pokud je zohledněna činnost vnějších sil.

Proč se Německo, země opět vybudovaná po traumatickém rozdělení, které na ni bylo uvaleno po druhé světové válce, chopilo aktivní role v této balkánské geopolitické reorganizaci? Napoleon říkával, že politika každého státu vychází z jeho geografie. Toto pojetí se dá dokonale aplikovat na situaci na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let v Evropě jako celku a zvláště pak na Balkáně.

Je třeba si uvědomit, že po kolapsu východního bloku a sjednocení obou německých států, se Berlín považoval za nejsilnějšího hráče v Evropě a aktivně usiloval o evropské vůdcovství, o které tradičně soupeřil s Francií. Americké vojenské základny, které Německo nadále hostilo na svém území v rámci svých mezinárodních závazků, představovaly po stažení sovětských sil hlavní překážku aspiracím této země. Existují náznaky, že Německo doufalo, že se tento problém vyřeší přesunem těchto základen na Balkán, kde jejich přítomnost nebude založena na mezinárodních dohodách ze sovětské éry, ale na mandátu NATO, a kde by Německu mohlo být zaručeno místo mezi klíčovými hráči. K uskutečnění tohoto plánu Německo potřebovalo vážnou záminku k expanzi na Balkán. A proces zahrnující rozbití Jugoslávie a objevení se několika vleklých etnických konfliktů na  jejím bývalém území pohodlně takovou záminku nabízel. Realizace tohoto scénáře započala ve Slovinsku a Chorvatsku, kde byl německý vliv z historických důvodů hluboce zakořeněn. Již v osmdesátých letech měla německá zpravodajská služba silné pozice ve Slovinsku a zvláště v Chorvatsku, tím jak různé emigrantské a extrémistické skupiny, které sponzorovala, postupně pronikaly do státní správy. Němečtí poradci a vyslanci NGO se v letech 1989-1990 hrnuli do Chorvatska ve velkém množství. Kvůli jejich činnosti se tato republika nakonec stala dějištěm prvním ozbrojených střetů v bývalé Jugoslávii, které vyděsily dokonce i neméně aktivní americké představitele.

V květnu 1990 zavedl první chorvatský prezident Franjo Tudjman novou ústavu (z větší části sestavenou pod dohledem německých poradců) prostřednictvím parlamentu ovládaného nezávislosti nakloněnými silami. Ústava prohlásila Chorvatsko za národní stát Chorvatů a dalších národů, které ho obývaly, spíše než, jak to bylo formulováno dříve, za stát chorvatského a  srbského národa a stejně tak dalších, které ho obývají. Právní rafinovanost zanechala Srby, kteří tvořili konstitutivní národ, v pozici menšiny. Srbové, nespokojení s tímto zařazením do nižší kategorie, uskutečnili v srpnu 1990 své vlastní referendum, ve kterém se nicméně jejich odpověď omezovala pouze na prosazení svého práva na suverenitu a autonomii v rámci Chorvatska. Odtržení nebylo na pořadu dne. Chorvatská vláda se však přesto uchýlila k násilí, aby konání referenda zabránila a tento moment znamená počátek ozbrojeného konfliktu v této republice.

Chorvatští Srbové nabídli politické řešení dokonce i po tomto incidentu. 30. září 1990 vyhlásila Srbská národní rada autonomii srbského národa na etnických a historických územích, která obýval v Chorvatsku v rámci Jugoslávie, ale záhřebský kurz ve shodě s německými poradci zůstal nezměněn. Nová německá ústava vstoupila v platnost 22. prosince. Následujícího dne vyhlásilo Slovinsko referendum o nezávislosti, v rámci kterého bylo ve prospěch oddělení se od Jugoslávie odevzdáno 94% hlasů. Je zajímavé, že během týdnů, které předcházely schválení Tudjmanovy ústavy, Washington vyzýval chorvatské vůdce ke zdrženlivosti a aby se vyvarovali kroků, které by vedly k ozbrojené eskalaci. Vliv Berlína však převládl a německým poradcům se podařilo přesvědčit své chorvatské protégées, aby jednaly rozhodně. 19. května 1991 uspořádala chorvatská vláda referendum, kdy více než 94% těch, kteří šli za plentu, požadovalo bezodkladné odtržení. Chorvatští Srbové se voleb nezúčastnili a Německo ve spolupráci s Vatikánem okamžitě zajistilo uznání těchto dvou nezávislých zemí v Evropě. Sarajevo se brzy přidalo, na Balkáně vzplály rozsáhlé boje, NATO získalo vytouženou záminku k intervenci a z Německa se stala klíčová síla  nové evropské geopolitické architektury.

Při chvále sjednocení Německa, bychom neměli zapomínat, jak pád berlínské zdi vrhl stín na jiné země a jejich národy.

Piotr Iskenderov je vědeckým pracovníkem Ústavu slavistiky Akademie věd Ruské federace.

Přeložil Karel Hyka. ZDROJ: Global Research