Pondělí, 27. ledna 2014

Židovská obec čítala v mnohonárodnostním předválečném Sarajevu několik tisíc. Po Daytonské mírové smlouvě tu zůstalo pouze asi 600 sefardských Židů. Proč byl národ, který žil v Bosně několik století a vrátil se do své vlasti dokonce i po tom, co hitlerovci zlikvidovali prakticky všechny Židy, nucen v roce 1996 znovu opustit Sarajevo? Ale nikdo z „nových obyvatel“ Sarajeva nehodlal jen tak hlavní město opustit. 146 bytů

dál patřilo městu a nikdo je neplánoval vracet původním majitelům. A s přihlédnutím k tomu, že každý čtvereční metr v Sarajevu měl cenu zlata, si můžeme snadno představit, kolik peněz někdo vydělal na cizím majetku.

Jedna z postižených – postarší Židovka Viola Janekovičová – byla evakuována z rodného města v roce 1992. Po Daytonských dohodách se ale chtěla do Sarajeva vrátit v naději, že tu stráví stáří a zemře ve svém rodném domě. Avšak noví majitelé, kteří se přirozeně za velké peníze a nezákonně nastěhovali do jejího bytu, ho samozřejmě v žádném případě nehodlali opustit.

Podobných případů bylo hned v prvních dnech „míru“ několik stovek. Není vyloučeno, že kdyby zákon alespoň nějak zaručoval navrácení majetku a poskytoval nějakou naději do budoucna, pak by se mnozí vrátili. A tak lidé prostě nevěděli, co bude dál. Při každé příležitosti zoufalí Židé prodávali své byty.

Po skončení bojových akcí se objevila naděje, že se život znormalizuje, Izetbegovič ale neposkytl sefardským Židům žádné záruky. Necítili se v bezpečí. Mnozí říkali: „Chvála bohu, že letadla létají a kdykoli se můžeme pokusit hledat štěstí v zahraničí, nejlépe v Izraeli“.

Sefardští Židé vždycky věděli, že světová židovská obec je na holičkách nenechá. Mnohem hůř na tom byli sarajevští Srbové, které po všechna léta konfrontace nejen že vyháněli po celých tisících, ale po tom, co zavládl mír, je vůbec nechtěli pouštět zpátky.

Zatímco do roku 1991 žilo v hlavním městě socialistické Bosny a Hercegoviny přes 150 tisíc Srbů, v době podepsání Daytonské dohody jich tu už zbylo jen asi dvacet tisíc. Sarajevští demokraté a strana Aliji Izetbegoviče dělali všechno pro to, aby se z kdysi mnohonárodnostního města stalo hlavní islámské středisko na Balkánu. Na tolerantnost a lásku k jiným národům, které byly za vlády Tita cementem SFRJ, tu raději vůbec nevzpomínali.

Zdroj: http://czech.ruvr.ru/2014_01_23/

Poznámka redakce: materiály o válce a poválečné situaci na území bývalé Jugoslávie otiskujeme také proto, že stejné situace se opakují i na území Kosova a Metochie (ale i v Iráku, Libyi, Sýrii a nyní i na Ukrajině) a mají tedy obecnější charakter.