Sobota, 7. prosince 2013 / Igor Marković

Tento článek vystihuje postoj vlastenecké části srbské veřejnosti k faktu a okolnostem kosovsko-albánských voleb. Přinášíme jej jako odpověď ulhaným českým médiím, která záměrně ignorují boj srbského lidu s fašizoidní Evropskou unií a Aliancí NATO. V Srbsku momentálně panuje surreální a v dějinách asi nezaznamenaná situace; stát, který formálně není okupován, se zříká vlastního území ve prospěch státu, jež

neuznává. Přitom 70 tisíc svých občanů bojujících o to, aby v tom státě zůstali i nadále, vyhazuje a násilně strká do jiného státu, který sám neuznává. Díky takové situaci a skutečnosti, že ve světových dějinách je bez precedent, si většina občanů Srbska popsanou skutečnost neuvědomuje, a mediální vymývání mozku, když jde o situaci na Kosovu a Metochii (KaM), je svádí do zmatku a neznalosti. Proto je nutné trochu vysvětlit a připomenout, jak vůbec k této situaci došlo.

V uplynulých letech se hlavní boj kolem Kosova odehrává nejvíce v rámci toho, komu bude patřit severní část provincie obývána Srby, kterým se v roce 1999 podařilo vyhnout osudu, jaký postihl zbytek srbského národa na KaM, a zachovat instituce a život pod střechou Srbska. Neexistuje žádný argument pro oddělení tohoto území od Srbska – ani právní, ani historický, ani etnický, ani demokratický. Jak z hlediska mezinárodního práva (což platí pro celé Kosovo a Metochii), stejně tak i z hlediska „práva lidí na vlastní rozhodování“, na které se tak odvolávali ve Washingtonu a Prištině, je sever Kosova součástí Srbska.

Podle Washingtonu, Bruselu a Berlínu, a po podepsání Bruselské dohody i podle Vučiće, Dačiće a Nikoliće, jsou však čtyři srbské okresy na severu KaM (Kosovská Mitrovica, Zvečan, Zubin Potok i Leposavić) nedělitelnou částí sousedního nezávislého státu, a vše, co tamní Srbové mohou získat je křehká autonomie v rámci „Republiky Kosovo“.

Zastánci ustoupení od Kosova (včetně severu) jako součástí Srbska, tento krok nazývají „přijetí reality v terénu“. Tito „realisté“ však přehlížejí skutečnost, že se toto území přes sto let kontinuálně nachází v Srbsku, a že dokonce i během Druhé světové války, kdy srbské země byly roztrhány, byl sever Kosova včetně Kosovské Mitrovice součástí Nedićova Srbska. A nemluvě o realitě, že tak jako srbští představitelé nemohli do Prištiny, stejně tak si během všech těchto let po roce 1999 ani prištinští vůdcové nemohli svobodně vstoupit na sever od Ibru. Respektujíc tuto skutečnost, musel dokonce i Boris Tadić v roce 2010 odmítnout požadavek Angely Merkelové, aby na severu zrušil srbské instituce, což o dva roky později zaplatil ztrátou moci. Nikolić, Vučić a Dačić však – pro moc a osobní zájmy -  morálně nezaváhali, když tuto severně-kosovskou realitu měli proměnit na škodu Srbům a ve prospěch separatistů z Prištiny.

Tato vláda si v souvislosti s Kosovem zadala, nebo dostala dvojí úkol, který doposud plnila celkem hladce. Prvním je, stáhnout Srbsko ze severu provincie a čtyři srbské okresy vydat Prištině (to pramení z jejich závazků k západním bossům). Druhým je plnění úkolu tak, aby ve zbytku Srbska tato velezrada prošla nepozorovaně a necitelně (pro zachování vlastního ratingu a popularity v národě). Za totální podpory mediální mašinérie, která zahrnuje státní média (RTS, deník Novosti), soukromé tabloidy (Kurir, Informer, Naše) a média ve vlastnictví západních korporací (Blic, B92), bez větších problému všechno prošlo. Byl vytvořen hraniční přechod na Jarinji; podepsána byla protiústavní Bruselská dohoda, která Srbsko téměř nezmiňuje, zato je v ní všude uvedena „ústava a zákony Kosova“; protizákonné rozpuštění místních orgánů moci na Kosovu a Metochii, které byly legitimně a legálně zvoleny během komunálních voleb v roce 2012; uzavření katastrofální dohody o energetice a telekomunikacích.

Ale, když přišlo na řadu hlasování v kosovských volbách, čti integrace Srbů ze severu do ústavně právního systému „Kosova“, stala se velezrada čím dál obnaženější a začala vycházet do popředí. Vlastně v Bělehradě a zbytku Srbska by jim to možná i prošlo, avšak nikoliv mezi Srby na severu Kosova. Neexistují taková média, ani takoví politici, kteří by vás dokázali přesvědčit o tom, že „pro vaše dobro“ vás vyhazují ze státu a předávají Thaçimu.

Hlavním dojmem bouřlivého 3. listopadu je statečnost, vlastenectví a jednota srbského lidu na severu KaM, jež se projevily v masovém bojkotu voleb, ale na druhou stranu také demonstrace brutality, quislingovství a zákeřnosti režimu a médií, kteří jsou očividně rozhodnutí, stůj co stůj, amputovat sever Kosova od Srbska a integrovat 70 000 Srbů do Thaçiho státu.

Arogance a nadutost režimu a médií se ukázaly ve všech otázkách spojených s volbami. Jedno jsou lži, manipulace a klamání, které vystřelovali po celou dobu do voleb. Avšak i poté, co jejich politika 3. listopadu zažila debakl, nejen že spinování neutichlo, nýbrž se začalo s ještě brutálnějšími, téměř fašistickými metodami vyřizování účtů s odpůrci a protivníky vydání Kosova.

Nejdříve hledání příčin bojkotu v šílených a nesmyslných teoriích, jako je například ta, že „občanům nedovolili zúčastnit se voleb extremisti“. Faktem je, že v uplynulých měsících odpůrci Bruselské dohody nemají žádnou moc na severu, protože je vláda protizákonně odvolala. Veškerá místní média byla pod kontrolou bělehradského režimu, stejně jako i všichni ředitelé státních podniků. Faktickou moc měl Vulin. Občané severu KaM bojkotovali volby navzdory několikaměsíčním tlakům a manipulacím ze všech úrovní moci a všech médií, jak těch velkých s celostátní frekvencí, tak i místních. Podle vyšinuté oficiální režimní verze režimu vychází, že Marko Jakšić a Djordje Vukadinović (Markem Djurićem, poradcem srbského prezidenta, obviněn z „podněcování bojkotu“) mají větší autoritu a moc, než prezident, premiér, první místopředseda vlády a kompletní státně-bezpečnostní a mediální struktury Republiky Srbsko.

Dalším skandálním tahem režimu ve fašistické manýře je „zapálení Reichstagu“ resp. násilné přerušení voleb v Mitrovici, aby získali argumentu pro obvinění zastánců bojkotu z „extremismu“ a „terorizmu“, a také jako důvod k opakování voleb, ke kterým by se „lépe připravili“ a k ještě většímu mediálnímu a fyzickému teroru. Když bylo jasné, že se bojkot voleb zdařil, někdo z vedení vyslal své pretoriány v civilu, aby vlítli do několika volebních místností a rozbili volební urny, a tím své bělehradské šéfy zachránili před porážkou a ponížením. Tento neúspěch a krach šiptarských voleb na severu je momentálně v „srbských“ médiích uváděn jako „přerušení voleb ze strany srbských extremistů“. Co na tom, že jakoukoliv logiku postrádá skutečnost, že bojkotující, kteří již uspěli vzhledem k tomu, že volební místa v Mitrovici vesměs zívala prázdnotou, najednou přerušují volby a poskytují argument pro jejich opakování. Co na tom, že od rána upozorňovali, že režim se v případě nízké účasti ve volbách, chystá poslat maskované útočníky, aby volby přerušili. Ne. Bílé je černé, černé je bíle, tvrdí bělehradská moc a bělehradská média bez výjimky.

Na konec, vrcholem drzosti oficiálního Bělehradu je opakované vyhrožování „albánským vedením“ v srbských obcích na severu pokud bojkot uspěje. Dokonce i západní média informovala, že pokud účast na severu bude příliš nízká, volby nebudou mít žádnou kredibilitu a zde implementace Bruselské dohody nebude možná. To nepohnulo bělehradské vládce, aby svou politiku vůči severu přehodnotili, vážili si postoje absolutní většiny svých občanů na severu provincie a začali s nimi a jejich legálními a legitimními zástupci jednat. Ne. Bělehrad chladnokrevně trvá na tom, že jestliže Srbové ke kosovským volbám nepřijdou, místní moc na severu převezmou Šiptari, zatímco oněch 70 tisíc Srbů zůstane druhořadými občany. To samozřejmě není vykonatelné a není možné, ani sami obyvatelé několik albánských vesnic na sever od Ibru nemají velké ambice vládnout na celém severu, ale odhaluje to podstatu mechanizmu bělehradské quislingovské moci – „integrujeme sever Kosova do „Republiky Kosovo“, a to se Srby nebo bez nich“. Otázka přežití Srbů a Srbska na severu Kosova je vůbec nezajímá. Zajímá je jedině to, aby splnili své sliby a dluh Západu, ale současně i to, aby vykonanou velezradou „nerozdmýchali duchy“ v apatickém a defétistickém Srbsku.

Na nás záleží, zda se jim to podaří,

Zdroj:  http://www.nspm.rs/   překlad vh