Středa, 29. května 2013

Již 14 let zbylí Srbové na Kosovu s větší či menší podporou Bělehradu a se střídavými úspěchy odolávají hroznému útisku Prištiny a Mezinárodního společenství (v dalším textu: Západ). Měli za sebou Bělehrad jako přirozenou podporu a před sebou protivníka - Západ a Prištinu. Takto, jednoduše řečeno, vypadalo rozložení sil na linii boje za Kosovo a Metochii. Co se to s Bělehradem stalo, že krok za krokem, kousek po kousku, dohoda za dohodou se pomalu přiblížil k opačné straně, aby se Srbové z Kosova a Metochie najednou z jasně oddělené linie fronty ocitli v trojúhelníku shora uvedených hráčů „řešení kosovské otázky“? Co vybídlo Bělehrad, aby ze své pozice přešel od Srbů z Kosova a Metochie do blízkosti obou protilehlých stran?

Na obě tyto a další otázky nám jistojistě odpoví historie, ale protože i my, Srbové z Kosova a Metochie, kterých se především týká „historická dohoda z Bruselu“, jsme i součástí této historie, dovolím si i nadále vyjadřovat své názory a pokusím se dát odpovědi na některé otázky.

Zdá se mi, že to vše začalo oněmi dvěma větami předchozí vlády: že „Evropa pro Srbsko nemá alternativu“, a že Srbsko „nebude válčit pro Kosovo a Metochii“.

První větou Srbsko vzkázalo Západu, že se bezpodmínečně staví pod jeho kontrolu, což oni od té doby úspěšně využívají, a druhou vzkázalo kosovským Albáncům, že mohou nerušeně pokračovat v násilí proti Srbům, což oni rádi a s pochopením přijali. Vzhledem ke své „moudrosti“ byla předchozí vláda, tak pyšná na svou diplomatickou vynalézavost, a jako mantru to pořád opakovala, až si byla jistá, že to pochopil i ten nejnatvrdlejší Evropan a ten nejomezenější Albánec.

Současná vláda šla ještě dál. Aby se ještě víc zavděčila Západu a získala jeho důvěru, shodila ze sebe falešný národní kroj, kterým se maskovala při volbách, aby podvedla lidi, a začala opakovat svou novou mantru o tom, že pokud nevstoupíme do Evropské unie, budou naše děti hladovět, a že pokud pokojně nepředáme Kosovo a Metochii Albáncům, čeká nás nová „Bouře“.*/

Tyto výroky oficiálních bělehradských míst přivedli Srby z Kosova a Metochie k zoufalství. Kdyby mohli, zacpali by rukama ústa vládnoucím politikům, aby jim zabránili říkat před nepřítelem to, co se nikdy a při žádné příležitosti říkat nemá, a co nakonec ani není pravda. Bylo by lepší, kdyby raději mlčeli a nechali nepřítele, ať se mučí dohady nad tím, co by kdyby.

Takto odkryli všechny svoje karty a tak odjeli do Bruselu, aby s profesionálními machry sehráli partii pokeru, stavíc přitom jako bank do hry Srby z Kosova a Metochie (dále i Kosmet či KaM – pozn. překlad.).

A samozřejmě, jak se dalo čekat, prohráli celou partii, to znamená, dosáhli „dohody“, která je ke škodě Srbů z Kosova a Metochie, a místo sporu o tzv. nezávislost Kosova ji vlastně posílili a potvrdili.

Kosmetské Srby tato porážka zabolela, ale bolí je ještě víc, že naše vláda místo toho, aby upřímně přiznala porážku a snažila se minimalizovat její dopady, snaží se neustále všechny uklidňovat, že věc, pro kterou tak „hrdinně“ bojovala, není tak černá, jak na první pohled vypadá.

V tom smyslu, jako hlavní argument uvádějí, že bude zaručeno jakési právo na lepší a bezpečnější život, zapomínajíc, že se Srbové z Kosmetu za posledních 14 let naposlouchali takových řečí od UNMIKu. KFORu, OBSE, Mezinárodní civilní kanceláře pro Kosovo a Metochii až po EULEX, a dnes jim stejná ubezpečení zní dost nechutně, když zaznívají z Bělehradu, který ani sám nevěří tomu, co říká.

Kromě toho se Bělehrad snaží mást při vysvětlování, že dohoda má prý i dobré stránky, jako například: že poprvé uznává Svaz srbských obcí, a pak že garantuje, že Kosovská Armáda nebude smět vstoupit do severních oblastí Kosova. Přitom ale ani jednou nezmíní, jestli podle Rezoluce 1244 má Kosovo vůbec nějaké právo na svoji armádu.

Tvrzení, že touto dohodou Bělehrad neuznává Kosovo, ale že nechce překážet jeho vstupu do EU, zní jako to lidové rčení „to není šíje, to je krk“. A když si uvědomí, jak jsou jejich argumenty nedůvěryhodné, neochotně připouští, že nikdo neříká, že je dohoda dobrá a že nikdo z ní není nadšený, a začínají se ospravedlňovat, že ji vláda byla nucena přijmout, protože jinak by následovalo všeobecné zhroucení Srbska. Jako kdyby nebylo katastrofou kriminální činnost, korupce, pochybné privatizace státních podniků a další nemoci, které ničí existenci národa.

Těmito prohlášeními vládní politici prostřednictvím odnárodněných médií vytvořili v Srbsku takovou atmosféru strachu a beznaděje, že se nikdo nemůže divit, že nejprve vláda a pak i srbský parlament přijal tuto dohodu ohromnou většinou.

Zklamaní kosovští Srbové reagovali emocionálně a požadovali vyhlášení referenda. Toho čehož se vládní strany pohotově chytily a sebejistě navrhly vypsání referenda a to do 15 dnů, využívajíc stávající demoralizace srbského lidu.

Vědomi si toho, že boj prostřednictvím referenda se současnou vládou, která má v ruce všechny páky moci, by byl nerovný a předem ztracený, korigovali Srbové z KaM svoje postoje a požádali, aby se k dohodě nejdříve vyjádřil Ústavní soud.

Celkem vzato, nejsme si jisti, zda touto dohodou Bělehrad zabránil nějaké nové „Bouři“, kterou, mimochodem řečeno, nejčastěji zmiňoval a dovolával se jí, a kterou využil jako jeden ze svých hlavních argumentů pro přijetí dohody, ale jsme si jisti, že připravil cestu pro tichý exodus Srbů z Kosova a Metochie, podle scénáře, který je již známý v srbských střediscích jižně od řeky Ibru.

Tento scénář je následující: pokud máte např. školní vysvědčení ze srbské školy, po bruselské dohodě místo Republika Srbsko bude na něm napsáno Republika ë Kosovës. Mnozí rodiče ze severu Kosova, zvláště ti bohatší, přestanou posílat své děti do těchto škol, protože budou chtít, aby jejich děti ukončily základní školu v srbské škole, aby měly lepší vyhlídky na další vzdělávání a zaměstnání. Proto začnou své děti posílat do škol mimo Kosovo a Metochii.

Diplomy získané na Prištinské univerzitě působící v Kosovské Mitrovici budou mít v Bělehradě, a i dosud tomu tak bylo, horší pověst a nyní se stanou předmětem podceňování, když na nich bude stát Republika ë Kosovës. Za dětmi, které jsou předvojem emigrace, s ohledem na to, že po ukončení školy se nebudou vracet na KaM, budou následovat i jejich rodiče. To povede k úplnému vystěhování celých rodin.

Snížením počtu žáků dojde k vyřazení škol a to způsobí exodus učitelů. S odchodem učitelů a profesorů dojde k odchodu i dalších intelektuálů, například lékařů a dalších odborných pracovníků a to oslabí srbské obyvatelstvo, které se stane víc a víc zranitelné a jako takové bude lehkou kořistí pro Prištinu, která jej snadno přivede do kosovského systému.

To vše můžeme právem nazvat tichým srbským exodem z Kosova a Metochie, kterého si Bělehrad ani nevšimne a nebude mít ani žádnou odpovědnost k srbským přistěhovalcům, vzhledem k tomu, že dosidlování nebylo zapříčiněno válečnými událostmi, „Bouří“ či nějakým jiným viditelným použitím síly, nýbrž se děje „nezávisle“ a „dobrovolně“.

Pouze jednoho dne bude statistika konstatovat, že počet Srbů na severu Kosmetu drasticky pokles, a že zbývající bezmocní, většinou starší Srbové, kteří neměli jinou možnost, se „úspěšně“, po vzoru Srbů jižně od Ibru, integrovali do kosovského systému. A to vše k velké radosti Prišitny, Západu a Bělehradu, kteří Srby ze severu Kosova v současné době vnímají jako nejrušivější faktor svých vzájemných vztahů.

Přesto všechno se jako Srb z Kosmetu snažím porozumět Bělehradu a jsem připraven přinést oběť, aby moji bratři ve zbytku Srbska žili lépe, jak jim to vláda slibuje. Pochybuji však, že se tak stane, protože touto dohodou nebyl nasycen apetit Západu, který s pomocí svých partnerů v Srbsku dále připravuje politický terén pro diskusi o otázkách Vojvodiny, oblasti Raška, Preševského údolí a dalších.

Kromě toho by měl Bělehrad vědět, že nedůvěra Srbů z Kosmetu k Evropské unii nepramení z pouhé zášti či konzervatismu, ale že vychází z jejich čtrnáctileté trpké zkušenosti z boje za svoje základní lidská práva.

Ta samá Evropská unie, po které Bělehrad tak touží, je na Kosovu a v Metochii již dlouho přítomna a aktivní prostřednictvím UNMIK, KFOR, OBSE a různých mezinárodních organizací, svými vyslanectvími v Prištině atd. Jimi hladce šíří svůj vliv, zavádí svůj hodnotový systém a vnímání spravedlnosti, jejíž „výhody“ pocítili kosovští Srbové na své vlastní kůži. Proto jsou překvapeni, že i zbylí Srbové si dobrovolně přejí žít podle těchto či podobných pravidel.

Je jasné, že Bělehrad dosáhl bodu, odkud není cesty zpět, a proto se musí všemi prostředky zasadit o přijetí dohody a tlačí Srby z KaM, aby ji přijali. Tomu slouží i prohlášení některých politiků, že Bělehrad má mechanizmy, jak donutit Srby z KaM přijmout dohodu. Jako jednu z nejúčinnějších možností uvádí zrušení platů Srbům z KaM zaměstnaným v institucích Republiky Srbsko. Tak se v srbské zemi, ve které je již dlouho ničen hodnotový systém, může stát, že ti Srbové, kteří bojují za srbské národní zájmy a brání ústavu své vlastní země, budou trestáni tím, že přijdou o platy, a ti Srbové, kteří porušují ústavu své země, budou odměněni a zůstanou nepotrestáni.

Jak to nyní vypadá, zdá se, že se různými tlaky Bělehradu podaří zlomit odpor Srbů a zdá se, že se už podařilo přesvědčit představitele Srbů žijících jižně od Ibru, aby souhlasili s dohodou. Je to Pyrrhovo vítězství Bělehradu, protože jeho zástupci, respektive úředníci v srbských oblastech na jih od řeky Ibru ani nebyli cílovou skupinou dohody. Srbové, které zastupují, jsou zmenšeni na statistickou chybu v „enklávách“. Poi mnoholetém utrpení byla jejich vůle zlomena. Jsou také zvyklí na to, že jejich „zástupci“ bezvýhradně poslouchají Bělehrad, a proto je ani nebylo těžké přesvědčit, aby přijali dohodu. Částečně výhrůžkami o zrušení platů a částečně i proto, že Srbové jižně od Ibru již ztratili vše, co se ztratit dá, a je jim tedy jedno, co nového jim dohoda přinese. Řídí se oním národním příslovím, že „mokrý se o déšť nestará“, i když v hloubce duše doufali, že Bělehrad neudělá nic ke škodě Srbů.

Bělehrad to bude mít o hodně těžší na severu Kosova, kde i Západ i Priština rozpoznaly určitou specifičnost v porovnání se Srby ze zbytku Kosova a Metochie. Očekává se, že hlavní hrozbou Bělehradu bude zrušení výplat, ale zahraje i kartou vyvolávání rozporů mezi nimi a již oznámil i určité výměny místních zastupitelů pod záminkou, že jim vypršelo funkční období. Přitom mandát jednotlivých poslušných srbských představitelů jižně od řeky Ibru neskončil.

Je docela těžké něco napsat o dohodě, co ještě nebylo řečeno a okomentováno v různých článcích, které v poslední době zaplavily naše tištěná média. Na závěr bych jen rád dodal, že tím, jak ukvapeně jsme podepsali „bruselskou dohodu“, jsme propásli dobrou šanci nezískat datum přistoupení k EU. Mohli jsme na další příležitosti čekat ještě dva roky, jak říkal i Bělehrad, což by ve skutečnosti bylo pro nás to nejlepší řešení. Mezitím bychom viděli, kam jde Evropská unie a zda opravdu stojí za to do ní vstoupit.

Dejan Baljošević – Orachovac

- - - - - -

*/ „Bouře“ - kódové označení operace chorvatské armády v srpnu 1995, při které byla etnicky „vyčištěna“ území, na kterých po staletí žili Srbové (cca 220 000 vyhnaných). Šlo o největší etnickou čistku v Evropě po druhé světové válce, kterou překonalo až vyhnání Srbů z Kosova a Metochie v roce 1999 (cca 250 000 – 300 000 vyhnaných).

Zdroj: překlad VD